Zvenčí tíživá se vkrádá noc,
na polštář svou hlavu skládám,
v hlavě myšlenek je stále moc,
však usnout po čase zvládám.
Tíha noci vešla do snu,
vzala s sebou všechen žal,
do temnoty záhy klesnu,
pocit jak bych jed si vzal.
Každé myšlenky se v nitru děsím,
ač se bráním, už se další blíží,
na trám si sám své lano věsím,
svědomí se kolem jak smrtka plíží.
Ze tmy vše se na mě hrne,
strach je nyní strážce bdění,
zoufalstvím má duše trne,
zda osud není věčné snění.
