Podivné ticho zavládlo v kraji,
ustal i zpěv ptačí,
kapky svůj jazz na tašky hrají,
obtloustlé mraky na svět se mračí.
Do duše se ponurá myšlenka vkrádá,
jiná zdá se býti zcela mimo sebe,
málokdo ten pocit zvládá,
doufám, že nepostihne to i tebe.
V myšlenkách jsem stále s tebou,
i když moje nitro pláče,
ze smutku máš svou tvář bledou,
jako matku hledající ptáče.
I přes tajemnou oponu času,
hledáš naději, které bych se dalo chytit,
i přes nejistotu ve svém hlasu,
je lepší ten pohár nejistoty vypít.
Pokud přijmeš vše co osud nese,
smíříš se se vším, co nelze změnit,
do srdce ti to zpět klid vnese,
najdeš sílu tomu všemu čelit.
