Jako duch když nocí kráčí,
ty jdeš v dešti stále dál,
kapky tvoje tváře smáčí,
hned bych ti svůj deštník dal.
Ty však krůpěj nevnímáš,
jdeš monotónně stále dál,
mě pohledem se vyhýbáš,
ač při tobě bych vždycky stál.
Zkus se usmát a mraky zažeň,
pohlédni teď do mých očí,
zapomeň už na svou bázeň,
než tě déšť úplně promočí.
Vtiskni ruku do té mojí,
přijmy moji náruč vřelou,
když se naše stíny spojí,
bouře v mžiku ustanou.
Básně, co napsal sám život …
