Sedím v zakoutí duše, kde tmavý je kout,
kde černota do noci se tiše halí,
ve snech bych chtěl rád ke světlu plout,
ze štěstí okusit drobeček malý.
Však do stínu táhne mě prokleté bdění,
ničí tak vše, o co ve snu se snažím,
ač den tak tváří se, světlo v něm není,
ač úsměv na tváři, jen v hrobě lelžím.
Myšlenky temné jako déšť hustě prší,
z mraků, co nesou se nad myslí mou,
že topím se v přívalech, málokdo tuší,
jako trosečník sám bloudím temnotou.
