Večer, když tmou se zalije zem,
vše utichne a usne v daný čas,
já bloudím ulicí tam a sem,
neslyším nic než svědomí hlas.
Temnota vstoupila i do mé mysli,
pevným lanem naděje svázala,
poslové nicoty kápě mi snesli,
veškerou lásku mi ze srdce vyrvala.
Ač nerad a proti své vůli,
vzdávám se všeho, čemu jsem věřil,
nitro mi z toho ve dví se půlí,
jako by ve mě už nikdo nežil.
Odvracím tvář od všech kdo hledí,
neslyším nic než prázdný tón ticha,
vidím jen smutek, jak na prahu sedí,
slyším jen nářek jak zhluboka dýchá.
Snažím se pokračovat v cestě,
slepý a hluchý bez těla i duše,
ploužím se jako stín na tomto světě,
obnažen citů a v trnovém rouše.
Básně, co napsal sám život …
