Jak čas neúprosně letí prázdnem,
tak i život teče mezi prsty,
někdy na stejné metě dlouho váznem,
však jednou pohnem se jak uschlé listy.
Ač myšlenka svou noru stráží,
zdá se jako tesaná,
hodně úsilí to změnit váží,
i duše je pak trestaná.
Když povede se zvednout z prachu,
pevně žezlo svoje chopit,
zprostit lze se potom strachu,
a nikdy víc již zrakem klopit.
Přes pár jizev přijmout osud,
rozplést si nit života,
nebrat snahy jako dosud,
převzít roli pilota.
