Osamocen v davu

Opět osamocen uvnitř davu,
sál je plný, ale já jsme sám,
myšlenky samoty mi ovládaji hlavu,
pocit prázdnoty v srdci mám.

Všechna sedadla spájí se ve dví,
každý sdílí svou přítomnost s druhým,

můj stín však v křesle prázdnoty sedí,

v řadě jsem lichým článkem pouhým.

Ač sdílím stejné místo i čas,

s těmi, co mě obklopují,

připadám si jako kaz,

který se nikdy nezahojí.

Nevím proč jsem zrovna sebou,

často toužít stát se jiným,

utéci tak před budoucností bledou,

kterou před sebou stále vidím.

Naneštěstí je prý osud daný,

a postupně se naplňuje,

vzdáti ti se však bych byl slabý,

nic nezmění, kdo nebojuje.