Venku sněží v noci tmavé,
nic než ticho slyšet není,
vločky jsou jakoby hravé,
každou chvílí svůj let mění.
Chvíli klidně, pak zas zrychlí,
spolu pod lampou se nahání,
na zemi pak každá truchlí,
v slzy se mění bez váhání.
Stejně jako vločky pomíjí snění,
ač zdá se ti třeba sebehezčí sen,
ráno sny se ve vzpomínku mění,
k ránu se po sněhu slehne zem.