Jdu takhle městem v nočním klidu,
pod světli lamp jako stín procházím,
po nikom není nikde ani vidu,
pouze nicotu kolem sebe nacházím.
Je to podivný pocit, jít městem sám,
stejně jako bloudit pustinou,
jako když v bludišti zavázané oči mám,
jako bych byl zde duší jedinou.
Zřídka, ale stanese se ten zázrak,
že potkám siluetu živou,
oba stíny se minou jako přízrak,
na okamžik však v jeden splynou.
Je to zvláštní spojení,
které nikdo nevnímá,
po něm opět zdvojení,
a každý se svého směru ujímá.
Takto bloudím uličkami,
potkávám jen stíny druhých,
pod jasnými hvězdičkami,
během nocí dlouhých.
