Hlavou mi vrtá milion věcí,
přestávám rozumět okolnímu světu,
nemělo by to být těžké přeci,
pochopit ostatní, nebo se pletu?
Někdy se nevyznám v chování druhých,
pak žačnou pochyby o vlatním bytí,
plno pocitů převážně smutných
a v hlavě hukot jak vlčí vytí.
Možná si všechno beru moc k srdci,
od přírody jsem už bohužel takový,
měl bych se možná uvolnit přeci,
a hlavu neměnit v hrnec tlakový.
Možná když odhodím okovy strachu,
a všechny starosti vypustím z hlavy,
vyhnu se dalšímu emočnímu krachu,
a nebudu prožívat ty strašné stavy.
Snažím se tedy zastrašit paniku,
naplnit mysl svou klidem a pohodou,
možná tak budu mít zas jednou kliku,
a mé emoce se s rozumem dohodnou.