Ve stínu za stolem sedím stále sám,
víno mi z poháru pomalu mizí,
ty pocity samoty už dobře znám,
bez smyslu přečkat noc mi není cizí.
Každý den stejně tak jako i noc,
čekám tu na zázrak, který se nestane,
přeci od osudu nechci tak moc,
jen ať můj život smysl svůj dostane.
Dnes už snad nečekám ani nic nového,
to bych byl bláhový, myslet si víc,
opět se ponořím do nitra samého
a smířím se s tím, že nepřijde nic.
